Caddie v utajení: Týmové soutěže mohou narušit spolupráci caddieho s hráčem

POMALU SE BLÍŽÍ RYDER CUP a tak je možná ten správný čas si k těmhle týmovým soutěžím něco říct. Zúčastnit se Ryder Cupu nebo Presidents Cupu je samozřejmě čest. Když tam jako caddie jste, znamená to, že za sebou máte dobrý rok, vydělali jste si slušné peníze a zřejmě se nemusíte bát o místo. Ale to neznamená, že tyhle akce mají všichni kluci u bagu stejně rádi.

Ryder Cup měl vždycky příchuť něčeho mimořádného, ale v poslední době k němu hráči přistupují stejně jako k majorům. Pokud jde o Presidents Cup, ten vnímali hráči amerického i mezinárodního výběru v minulosti spíš jako nepříjemnou povinnost. To vím, protože už jsem v něm stál na obou stranách. Před jedním ročníkem mi dokonce můj hráč, který měl nastoupit za mezinárodní tým, řekl, že s ním ani nemusím jet a můžu si vzít týden volno. Dnes je to jiné a stát se členem týmu je pro Američany skoro stejně prestižní jako v případě Ryder Cupu. Tím, že hráči i fanoušci začali brát tyhle akce jako top sportovní události, se změnila jejich atmosféra. Už je to tam skoro jako na fotbale. Hodně amerických hráčů a kedíků je z jižní poloviny USA, kde jsou lidé úplně posedlí americkým fotbalem, takže se ani nedá popsat, co takový nadšený dav a vyhrocená atmosféra udělají s vaším adrenalinem a očekáváními.

Nemám rád slovní spojení „husí kůže“, ale když vstoupíte na první odpaliště obklopené tribunami nebo slyšíte zpěv fanoušků, pod kůži se vám to dostane. Někteří caddies to ohromně prožívají. Třeba Billy Foster, nosič holí Matta Fitzpatricka, opravdu vidí sám sebe jako člena týmu. Když jeho strana vyhraje, žije z toho nejmíň rok. Když naopak jeho strana prohraje,jako by jeho část umřela. (Říkám „jeho strana“ místo „Evropa“, protože on byl sice už víc než desetkrát na Ryder Cupu v týmu Evropy, ale zapomíná se, že v roce 2005 nosil hole Tigeru Woodsovi na Presidents Cupu v týmu USA.) Do stejného ranku nadšenců patří i někdejší kedík a později komentátor John Wood.

Mám dojem, že tihle kluci milují týmové soutěže víc než cokoli jiného. A pak jsou tu ti ostatní, včetně mě. Ne že bych měl něco proti týmové hře, ale spolupráce hráče a jeho caddieho je postavená na železné košili zvyku a týden Ryder Cupu nebo Presidents Cupu prostě ten navyklý rytmus a zažitou spolupráci vyhodí z okna. Když se to snažím vysvětlit kedíkům, kteří to nezažili, vždycky připomínám, jak hráči často mluví o „týmu“ a myslí tím agenty, manažery, trenéra, fitness trenéra, kuchaře... Ano, ti všichni k týmu patří, ale většina je spíš na jeho okraji. Když dojde na věc, na samotný „byznys“, je to jen na dvou lidech: hráči a kedíkovi. A to vše, co se na hřišti odehrává, mezi nimi vytváří jakési pouto.

Pro nás, caddies, je tohle golfový tým. A během Ryder Cupu a Presidents Cupu se z tohoto dvoučlenného týmu hráč-caddie stává 12členný tým hráčů.

Kamarádství mezi nimi je něco zcela jiného, než co zažívají na turnajích po zbytek roku. Tím, že jdou za společným cílem pod jednou vlajkou, vzniká mezi hráči jakési bratrstvo. Léta jsem slýchal, že hráči Evropy během Ryder Cupu nejsou zase tak semknutá parta, jak se to vykresluje, ale já to zažil zblízka a můžu potvrdit, že opravdu táhnou za jeden provaz, a tak to má být. Důsledek? Najednou jsou to caddies, kdo se ocitají na okraji, a i když někteří z nich to neberou osobně, já pak prostě nedokážu výsledek prožívat tak, jak bych měl. Platí to zvlášť pro ty kedíky, kteří se ocitnou „v soupeřově táboře“ — evropský nebo mezinárodní caddie nosí hole u Američanů nebo naopak. Samozřejmě i tak děláme svou práci co nejlépe a tvrdíme, že oddaně kopeme za tým, v němž jsme, ale... já to zažil a řeknu vám, že je to divné. Prostě je, a kdo tvrdí něco jiného, tak lže.

Na týmových soutěžích mi taky vadí, že se tam někdy trochu hraje divadlo. Samozřejmě tam přicházejí velice silné momenty - když vstřebáváte atmosféru na prvním týčku, když hráč promění dlouhý putt, kterým se nastartuje po několika špatných jamkách, nebo když urvete výhru či vypůlíte zápas. V situaci, kdy už to nikdo nečekal, ale vítězné pokřiky a pumpování pěstí jsou někdy nucené a nepřirozené a snaha rozhodit protivníka i v situacích, kdy o moc nejde, mě dost dráždí. Před pár lety třeba můj hráč proměnil putt ze dvoumetrů, díky čemuž vypůlil zkraje zápasu jamku, a zakřičel na diváky „pojď!“, jako kdyby právě vyhrál Masters. A přitom tobyl první den celého klání, a navíc jsme v tom zápase prohrávali už o tři jamky.

Ale stejně musím uznat, že na týmových soutěžích něco je. Zvyšují caddiemu prestiž stejně jako hráči. Sice bych žádné z vítězství na tour nikdy nevyměnil za výhru v Ryder Cupu nebo Presidents Cupu, ale i ta se v životopise pěkně vyjímá. I když mi na týmových akcích leccos vadí, musím přiznat, že kdykoli jsem na nich chyběl, bylo mi to líto. Je to trochu jako dostat se ve třídě do party oblíbených dětí - jak v ní jste, už si neumíte představit, že byste do ní nepatřili.

A co mám na tom všem nejradši? Že stejné kamarádství, které tam vznikne mezi hráči, se vytvoří i mezi kedíky. My spolu držíme i tak, ale na těchhle akcích se to ještě násobí. Krokujeme si společně hřiště a vyměňujeme si poznámky. Když kapitán některé hráče daný den nenasadí, jejich caddies nám jdou aspoň fandit. Vidět je tam a slyšet jejich povzbuzování pro mě znamená právě tolik, co fandění diváků, ne-li víc. A na vrcholu toho všeho je šatna kedíků. Ty sešlosti jsou legendární. Víme, jakou mají pověst, a upřímně řečeno, rádi ji ještě přiživujeme. Občas nějaká historka nebo kanadský žertík prosáknou ze šatny a dostanou se k hráčům a je na nich vidět, jak je mrzí, že u toho nebyli. Jen si to představte: Hráči závidí kedíkům!

— S JOELEM BEALLEM

Caddie v utajení říká, že při Presidents Cupu nedoporučuje pobrukovat si národní hymnu.

Se souhlasem vydavatele převzato a redakčně upraveno z časopisu GOLF DIGEST. Děkujeme.